Proč je tento web právě o zvířatech?

 Od malička jsem byla vychovávána ve společnosti čtyřnohých přátel a postupem času se ve mně vyvinula láska k nim.Tolik koní, na kterých jsem jezdila, tolik hlodavců, které jsem od mala odchovala... Nyní bydlíme s fenkou bišonka Sindy, U přítele mám krajtu .Všechny je mám moc ráda, ale největší zážitky mám s pejsky. Budu vám chvíli vyprávět.

        Od pěti let jsem vyrůstala v domě se zahradou a dvorkem spolu s fenou Anglického kokršpaněla Peggy. Sestra ji přivezla když mi bylo přesně pět let a tak jsem ji měla jako sourozence. Slavily jsme spolu narozeniny...

Peggyna měla zvláštní, výbornou povahu. Dokázala se chovat naprosto stejně jako člověk, byla hodně chytrá a i když nikdy nebyla hravá, tenhle lidský charakter  to nahrazoval. Když měl kdokoli z rodiny na těle ránu, (např. když jsem si odřela koleno), přistoupila a ránu nejprve opatrně a pak postupně s větším tlakem důkladně vyčistila jazykem.     

V první třídě jsem našla při cestě do školy na silnici malé štěně. Sedělo u kanálu, celé prokřehlé zimou, byl tehdy leden. Samozřejmě, že jsem se nemohla dívat na to, jak tam tak smutně sedí a kníká. Proto jsem ji zahalila do šály a odnesla s sebou domů. Mamina se divila, proč nejdu do školy, protože bylo už pár minut před osmou. Rychle jsem ji štěně podala a "pádila" do školy. Maminka tak nestačila ani nadávat.

                Po odpoledním návratu už mělo štěně svůj pelíšek. Zjistili jsme, že to je holčička a protože vypadala jako myš

 (byla skřížená s několika plemeny)  dali jsme ji jméno Myška. Maminka s tátou stále říkali, že dalšího psa nechtějí, když už máme Peggynku a tak jsem "škemrala" a "škemrala", pak se za mě přimluvil ještě sestry kluk a na konec u nás Myška zůstala. (Říkala jsem jí Myško, Míšo, Michalko a když zlobila, tak to byla Mišuge.) Hodně si na mě zvykla a když jsem nebyla doma, nebo "nedej Bože" zůstala doma sama, nebo pouze s Peggynkou, škubala mi hračky, snad aby se mi pomstila, že jsem si dovolila jí nevzít s sebou, přesto že věděla, že dostane vyhubováno.

               Byla s ní veliká legrace. Uměla se smát, nebo dělat xichty, kterými vždy rozveselila celou rodinu. (Jeden z jejích vydařených xichtíků sem brzy vložím na fotu). Kupovali jsme jí plno hraček pro psy, ale tu svoji nej... si našla sama. A že neuhodnete, co se jejím největším favoritem na hraní stalo? Starý, opelichaný smeták bez násady, který si našla při našem úklidu starého harampádí. Nechtěla ho nikomu dát, "lítala" s ním po zahradě a vůůbec jí nevadilo, že byl o pořádný kus větší než ona sama.

               Tak u nás, Michalka, žila skoro dva roky. Nádherné dva roky. Jednou, bylo to vlétě, byla celý den na zahradě a nějak se jí, bohužel, podařilo utéct plotem k sousedům a od nich na silnici, kde jelo auto a Myšce se stalo osudovým. Tvrdá, dravá kola jí pohltila. Táta slyšel dunění kol a skřípání brzd, běžel za ní, ale už bylo pozdě. Ještě se na zavolání vrátila k nám na zahradu, kde upadla pod stromem a na vždy usnula.

                Já byla v době té hnusné nehody doma. Maminka za mnou přišla s pláčem, "Už nemáme Myšku". Myslela jsem, že nám ji někdo ukradl, vzal...řítila jsem se ke dveřím, že ji najdu a přivedu zpátky. Máma mě však objala kolem ramen, a pronesla tu jedu jedinou větu, při kreré jsem řvala jako novorozeně: "Myška umřela".

                 Dny bez ní byly divné, společnost nám dělala už "jen" Peggy. I když mi po roce rodina koupila k Ježíšku novou fenečku, čistokrevného Bišonka, nikdy jsem na Michalku nezapomněla a na vždy zůstane v mém srdíčku.

                Bišonku jsme pojmenovali Sindy.Je hodně hravá, učenlivá a přátelská, nemá ráda smotu a když jsem doma, chodí se mnou pořád  a všude, i dokonce na noc do postele. (Vím, že je hodně lidí proti tomu, aby psi spali v posteli, ale já bych bez ní už neusnula)

Peggynka odešla do nebíčka roku 2008, byla utracena z důvodu vážné nemoci, nádor cecíku, který se jí i při pečlivých veterinárníh kontrolách dostal do celého těla.

Další zvířecí společník, kterého jsem si pořídila, byl černý kocourek Čičík, kterého jsem dostala na jedné Terarijní burze. Choval se jako pejsek, neměl téměř žádné kočíčí "falešné mouchy". Mysleli jsme si z počátku, že ho budeme chovat jen doma, ale s jeho obdobím puberty nám začínalo docházet, že jen doma ho neudržíme a tak začal chodit na procházky po zahradě.

Nikdy nikam daleko nešel, vždy se na zavolání vrátil a když chtěl domů sám, nauči se, že když skočí na kuchyňské okno a zamňouká, že ho vždy někdo pustí domů.

Každé ráno, než jsem šla do školy, si ke mně lehl na klín a nechal se drbat, nebo se ke mně přitulil svou malinkou kočičí hlavičkou a předl mi pohádky do ouška.

            Čičík do nebíčka odešel roku 2011, jelikož byl nakažen kočičím morem, (také kočičí HIV)

             VZPOMÍNKY NA VŠECHNA ZVÍŔATA, CO V ŽIVOTĚ POZNÁM SI NECHÁM UKRYTY V SRDÍČKU,

                                  KDE ZŮSTANOU NAVŽDY UZAMČENÉ.